lucie S.

Pro ženy, které jsou

JEDINEČNÉ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

SAMY SEBOU.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

VĚDOMÉ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

TVŮRKYNĚ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

NA CESTĚ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

KREATIVNÍ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

LÁSKYPLNÉ.

každá žena je krásná

Zajímám se o fyziognomii. Hodně o ní píše ve svých knihách například Ruediger Dahlke. Při focení žen mě nepřestává fascinovat, jak se to, kdo jsme a co jsme prožily, promítá do toho, jak vypadáme a jaké obtíže nás trápí. 

Není to jen o výrazu obličeje. Je to i o tom, jak působí celé tělo. To, jaký chceme zabírat prostor v životě druhých lidí, se projevuje tím, jakou velikost nosíme. Pokud máme pocit, že jsme malé a neviditelné, skutečně tak budeme vypadat. To, jestli zajídáme stres, nelásku, prázdnotu a emoce, je vidět na tuku, který na sobě máme. To, že si přejeme už nikdy v životě nebýt slabé a zranitelné, je vidět na našich dokonale vypracovaných svalech. To, že my ženy kontrolujeme a manipulujeme s druhými, protože se bojíme, že nás zradí, se promítne do výrazných boků, zadečku a stehen. A samozřejmě, to že jsme mámy, je na našich tělech také vidět. Neseme si na sobě jizvy po traumatických porodech, popraskaná a povislá bříška, povadlá prsa po kojení. Vráska po drsném rozvodu mezi naším obočím, povislé koutky od dlouhého trýznivého smutku ze ztráty i laskavé vrásky kolem našich očí. Jednoduše vše, jaké jsme a co jsme prožily, se zrcadlí na našem vzhledu.

V jeho přijetí je naše síla. Jak můžeme přijmout samy sebe, když nepřijmeme to, jak vypadáme? Odmítáním toho, jak vypadáme, odmítáme samy sebe a svůj životní příběh. Podle toho, jak přijímáme svá těla a svou jedinečnou krásu, dobře poznáme, jak je to s nepřijetím sebe sama. 

Říct „Přijmu se jako člověk a budu mít konečně hodnotu, až vystuduju Harvard“ je hloupost a mnoho z nás to moc dobře ví. Se vzhledem je to úplně stejné. „Přijmu se jako člověk a budu mít hodnotu, až budu vypadat přesně podle svých představ“ je stejný nesmysl. 

Zaprvé je důležité si uvědomit, kdo určuje standardy krásy. Ženské časopisy? Vyretušované módní fotky? Anorektické modelky? Dokonalé našpulené instagramové hvězdičky? Ti všichni nám předkládají vylepšenou, umělou část sebe. A protože je toho všude kolem nás tolik, snažíme se zapadnout, abychom také mohly předstírat, jak úžasné a silné ženy jsme. Dává nám to obranu před ostatními. Cítíme, že až budeme krásné, budeme konečně moct žít naplno, jít za svými sny, protože budeme mít ve svých očích tu patřičnou hodnotu. 

Víme, že je to všechno hloupost, že ideály krásy se mění. Že ti praví muži nás milují jako celek, protože vnímají naši duši a vnitřní krásu, která se dostává i na povrch. Víme, že se díváme na vylepšené životy druhých lidí, když žijeme na sociálních sítích, kde se snažíme všichni vypadat skvěle, krásně, chytře, vtipně, úspěšně… Všechno to víme, to nám ale nezabrání se cítit nedostatečně, pokud jde (nejen) o naši krásu. Cítíme ten nedostatek při každém pohledu do zrcadla. Místo, abychom v sobě viděly jedinečného člověka, který si toho dost prožil, který na sobě nosí své jizvy i své dary a který je hrdý na to, kým je, vidíme jen své obří nedostatky. 

Tohle má ovšem jedno velké úskalí, kterým si ubližujeme. Pokud na sebe budeme neustále pohlížet jako na nedostatečnou, budeme se tak k sobě také chovat a necháme i druhé, aby se k nám tak chovali. Říkáme si, že by se k nám druzí chovali lépe, kdybychom byly lepší, dostatečně krásné, a že dokud krásné nebudeme, nezmění se to. Pokud se vidíme jako nedostatečné, budeme dělat všechna rozhodnutí na základě toho a můžeme se tak připravit o prožívání štěstí, lásky a plnění životních snů. 

Pravda je, že jediný, kdo to může změnit, jsme my samy. Pokud se začneme na sebe a na svůj vzhled dívat pohledem dostatečnosti, s úctou ke svým šrámům i darům a s úctou k sobě samým, a pokud se na nás pak bude někdo dívat a odmítat nás kvůli tomu, jak vypadáme, budeme chápat, že je to proto, že odmítá sám sebe a svůj příběh. A i když to bude asi někdy bolet, zjistíme, že s tím dokážeme žít a být k sobě laskavé. I tak, i přese všechno.

Práce boudoir fotografky je pro tyto účely skvělá škola. To, jak vnímáme druhé ženy, jak si myslíme, že ony vnímají nás, a jak vnímáme samy sebe, to vše spolu souvisí. Pokud dokážeme přijímat vzhled druhých s láskou k jejich „nedokonalé“ jedinečnosti (jizvy i dary), bude se jistě zlepšovat i to, jak vnímáme svou nedokonalou jedinečnost. 

zpět

více než 1800 ŽEN
od roku 2009

lucie.schweinerova@gmail.com

studio:
U DUBU 23, PRAHA

Krása je jako vetkaná nit do každé vrásky, do každé obliny, do jizev, co nechceš mít.

Krása je nositelem příběhu, o tom, kdo jsme, 
o lásce a radosti, o tom, jak milujeme,
o přesvědčení a bolesti.

LUCIE S.