lucie S.

Pro ženy, které jsou

JEDINEČNÉ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

SAMY SEBOU.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

VĚDOMÉ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

TVŮRKYNĚ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

NA CESTĚ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

KREATIVNÍ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

LÁSKYPLNÉ.

Poděkování

Napsání této knihy mě vytáhlo z letargie, kterou jsem pociťovala několik posledních měsíců až let. Možná to byl následek mého probuzení, kdy jsem naplno pochopila, že způsob, kterým žiju a pracuji, je nesmírně odpojený od toho, kým ve skutečnosti jsem. Pilíře, na kterých jsem stavěla svůj život, pozbyly pravdivosti a nové, na kterých bych mohla stavět, byly zatím stále někde v mlze. Špatné zažívání, únava a nevyspání, nemoci, hladovění a přejídání, ztráta a hledání smyslu života, blízká důvěrnost mizérie a „bezdůvodných“ silných úzkostí, které mi svíraly hrdlo, šedé tepláky, čokoláda a všudypřítomná prázdnota. Taková byla moje realita několik měsíců předtím, než jsem začala psát.

A najednou jsem procitla. Jako bych najednou spatřila důsledky všech svých rozhodnutí, které jsem v životě udělala. Svých skálopevných přesvědčení, podle kterých jsem žila a které nebyly v souladu s tím, kým skutečně jsem. Poznala jsem své masky, které si každodenně nasazuji, abych se ochránila před bolestí z nezpracovaných témat. Poznala jsem, kým určitě nejsem, ale pociťovala jsem prázdnotu pocházející z toho, že vlastně nevím, kdo jsem. Přála jsem si, abych mohla najednou sloupnout všechny ty ochranné cibulové vrstvy a dostat se rychle ke svému jádru. Není to ale proces rychlý jako lusknutí prstů. Je to spíš vytrvalostní běh na dlouho trať. Cesta k sobě, která trvá celý život.

V době, kdy jsem začala psát, jsem se ale pěkně užírala. Vždy jsem věděla, že chci napsat knihu o focení žen. Nic jsem pro to ale neudělala. Přišlo mi snazší být zalezlá ve své noře a lízat si rány. Problém každého lízání ran ale je, že jednou musí skončit, jinak ve své pohodlné teplé noře zemřete. Je potřeba zase vyjít na světlo a začít žít. A k tomu mi dopomohla moje kamarádka Anna, se kterou jsem to tmavé deštivé odpoledne visela na našem pravidelném FaceTime hovoru Praha - Miami a sdělovala jsem jí své pocity. Už se asi nemohla dívat na to, jak sama sebe lituji, a možná jí už také došla trpělivost poslouchat pořád dokola mé plány, že napíšu knihu. Říká se, že je snadnější číst knihu o tom, jak psát knihu, než si sednout ke stolu a začít ji skutečně psát. Anna je spisovatelka a o tomhle rozhodně něco ví, proto mi řekla:

„Můžeš každý svůj den zaplnit a dělat věci, které tě posunou k tomu, kdo jsi a co ti náleží, nebo dělat věci, které tě od toho vzdalují. A když to překonáš, přestaneš zbytečně plýtvat svým potenciálem a budeš se cítit zase dobře.“
Krátce po tomto našem rozhovoru jsem ve svém oblíbeném ušáku rozjímala nad tím, co mi Anna řekla. Přemýšlela jsem o tom, kdo jsem a kam že to tedy mám jít. Až jsem z toho usnula a za víčka se mi vloudil sen. Mám ráda sny a vypěstovala jsem si schopnost zapamatovat si z nich, co je pro mě důležité. Otevřela jsem oči a v mysli mi zněla věta, kterou moje podvědomí podrželo: „Život je krásný, Samuro“. 

Nikdy jsem sama sobě Samuro neříkala a popravdě jsem ani nevěděla, co to Samura je. Doma mám tak maximálně čaj Sakura, který piju moc ráda. Sakury jsou v Číně symbolem ženského těla a jejich vegetační cyklus, kdy nádherné květy jednoho dne nevyhnutelně padají k zemi, symbolizuje průběh lidského života, kde jsou vzestupy a pády hlavními prvky znovuzrození. Ale já jsem cítila, že Samura v mém snu není strom, ale že je to válečnice. A najednou jsem věděla, že ta válečnice jsem já. 

Samura. Odkud se vzala? Slovo samuraj znamená „ten, který oddaně slouží“. A pak jsem význam toho snu pochopila. To já mám být ta, která oddaně slouží něčemu vyššímu. Potom bude můj život krásný, budu zase vnímat jeho smysl a prázdnota zmizí. Pochopila jsem, že mám přestat přemýšlet nad tím, co by mi asi tak mohlo dávat v životě smysl (a kdo že to asi jsem), a že musím začít věci prostě dělat, protože bez toho „dělání“ na to nikdy nepřijdu. 

Vždycky jsem chtěla napsat knihu, to máme s mou kamarádkou Annou společné. Ale zatímco ona to dokázala, já jsem o tom sice několik let mluvila, ale prostě to nešlo. Nedokážete si představit, jak je to těžké - donutit se každý den sednout si ke klávesnici a psát. Psaní umí člověka pěkně bolet. Musíte s tím bojovat a překonávat opakovaně sami sebe. Útočí na vás spousta překážek, včetně pocitů vlastní nedostatečnosti, a vy je musíte všechny sundat levým hákem a useknout jim hlavu samurajským mečem. Nesmíte projevit slabost, jinak vycítí váš strach a zničí vaše odhodlání. Nesmíte přestat psát, jinak text začne zahnívat. Musíte psát, psát a psát a nevzdat to. Musíte zachránit sami sebe.

Při psaní této knihy jsem našla smysl v dělání věcí. Prostě mi bylo líp, když jsem psala, než když jsem nepsala. Pokorně jsem se rozhodla důvěřovat vyšší moci a věřila jsem, že ten smysl, který jsem tolik hledala, jednou uvidím. Protože už dlouho to bylo uvnitř a chtělo se to dostat ven. S pravidelným psaním přišla úleva a mé úzkosti jako mávnutím kouzelného proutku zmizely.

Zvládla jsem to. Píšu poděkování. To znamená, že jsem na konci. Jsem opravdová Samura. Tvrdě a s pokorou jsem bojovala se všemi svými démony, oddaná této knize a své vizi. Cítím, že svou prací můžu měnit životy žen tím, že je nasměruji blíže k sebepřijetí. Že jim pomůžu spatřit jejich jedinečnou duši a krásu. Pokud i ve vás někde uvnitř je to silné pnutí, že chcete fotit ženy a dávat jim víc než jen obrázky ve spodním prádle (a pokud cítíte, že do toho musíte jít, jinak se zblázníte), je na čase vydat se na cestu válečnice. Mým přáním je, aby vám tato kniha byla nápomocna na cestě k objevení sebe sama a vaší jedinečné fotografické Samury.

Děkuji Aničce za to, že mě nakopla ve chvíli, kdy jsem to potřebovala. A můj nesmírný dík patří také mému muži, který za mnou vždycky stál a už dvacet let je mou největší podporou na bojišti i mimo něj. Honza mě naučil milovat sebe sama. Opakoval mi milionkrát, že jsem krásná a úžasná a já mu tisíckrát odpověděla, že je slepý. Až jednou jsem se uviděla jeho očima a zjistila jsem, jak moc ho za ten pohled miluju, jaký je úžasný a krásný člověk. A jak moc miluju sebe, jak jsem já sama úžasná a krásná. Děkuji také našim dvěma skvělým a láskyplným chlapečkům, kteří dávají mému životu ten největší smysl. A mým rodičům, kteří mi dali do života mnoho zrcadel, díky kterým se učím poznávat, kdo skutečně jsem.

zpět

více než 1800 ŽEN
od roku 2009

lucie.schweinerova@gmail.com

studio:
U DUBU 23, PRAHA

Krása je jako vetkaná nit do každé vrásky, do každé obliny, do jizev, co nechceš mít.

Krása je nositelem příběhu, o tom, kdo jsme, 
o lásce a radosti, o tom, jak milujeme,
o jedinečnosti.

LUCIE S.