Bylo nedělní dopoledne a já jsem procházela branou Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích. Naivně jsem čekala nějaké příjemné, relaxační místo, ale oprýskané zdi na starém nádvoří, nepříjemná paní na vrátnici a oplocené budovy mě vyvedly z omylu. 

Možná se k mému nepříjemnému dojmu přidalo také zimní období, stromy bez listí, bahno, šedá obloha a hejna ptáků, kteří poletovali nad kostelní věží. Tohle místo působí určitě líp v létě. 

Zavolala jsem Zuzce, že už jsem tu a když mi přišla otevřít, jako vždy mě překvapilo, jak je krásná. Od doby, co jsem jí naposledy fotila, získal její pohled smutnější výraz a přibyly jí nějaké ty kruhy pod očima. Vypadala jinak, ale oproti dřívějšku, jsem vnímala její lidství, zranitelnost a hloubku, kterou si v sobě nosí. Cítila jsem jen obrovský obdiv za to, co zvládla a jak s tím bojuje. A taky vděčnost za to, že se můžu potkat s člověkem, který nemá potřebu nosit masku dokonalosti a vševědoucnosti, který je perfektní a na všechno má odpověď a návod. 

Poslední dobou zjišťuji, že mě čím dál tím míň baví trávit čas s lidmi, kteří jsou perfektní a mají život pod palcem. Často tam totiž vidím stejnou přetvářku, jakou jsem nosila i já sama. Nechci tím říct, že jsem najednou procitla a vidím masky druhých lidí, zatímco jsem já sama od těch svých osvobozená. Chci jen říct, že je tak příjemné, lidské a pravdivé mluvit s člověkem, který tuhle masku už také nechce mít. Možná, kdybyste se podívaly na Zuzky sociální sítě, našly byste dokonalou ženu, kterou fotí všichni fotografové (sama jsem ji poznala, když dělala nevěstu modelku na svatebním workshopu). Proto mě hodně zaujalo, když na svém facebooku otevřeně psala o tom, že život není vždy perfektní, jak se na sociálních sítích jeví. Souznělo to se mnou a proto jsem se rozhodla jí napsat a moc si vážím toho, že jsem za ní mohla přijet a že nyní můžu napsat tyto řádky a ukázat vám několik jejích portrétů. Myslím si, že chceme sdělit stejnou věc.

Než se Zuzka přezula a oblékla, četla jsem si na nástěnce u vchodu do její budovy s názvem "X" několik pravidel. Nejvíc mě zaujalo, že pokud si pacienti půjdou sednout do altánu vedle, tak altán zůstane po jejich odchodu čistý, bez lahví a zbytků jídla, jinak provinilci dostanou černý puntík. Rebel ve mně tohle tedy vůbec nedával, ale Zuzka mě ujistila, že řád je v těchto případech důležitý a že se černý puntík vždy namaluje na nástěnku a když jich získá člověk víc, je vyloučen z léčebného procesu. Na focení jsme měly jen málo času (čas návštěv se tady přísně dodržuje) a taky jsme nechtěly budit pozornost, tak jsme se držely spíše mimo lidi v areálu.

Chvilku jsme si povídali v jiném altánu. Vyprávěla mi, že se u ní objevila deprese, úzkosti a že už nemohla dál, proto se pokusila o sebevraždu. Překvapilo mě, jak moc se úzkosti projevují na fyzické úrovni a v případě sebevraždy mě zaujala jistá odvaha vzít si život v neodvaze v něm pokračovat, síla rozhodnutí v ne-síle žít. Zuzka spolykala prášky a shodou okolností ji zavolala její kamarádka, která zjistila, že se něco děje a zavolala sanitku, která ji odvezla do nemocnice. Následně pak skončila na příjmu, kde si prý myslela, že je v pekle. Na příjmu jsou všichni pacienti, než se roztřídí podle svých problémů do budov, kde se jim dostane pomoci. Zuzka říkala, že byla svědkem šílených věcí.

Ptala jsem se jí také na to, jestli chápu depresi správně. Přirovnala jsem ji například k tomu, že když člověk dlouhodobě přetěžuje třeba svoje zažívání, tak se to zažívání poškodí a je těžké se vrátit do normálního stavu. Stejně tak jako když je člověk vystavený dlouhodobě stresu a nelásce, projeví se to na fungování psychiky a biochemii fungování hormonů apod. Souhlasila se mnou. Říkala, že na sebe byla opravdu hodně přísná a že jí v životě potkaly také nelehké události. Hodně na ní také zapůsobil rozchod se svým snoubencem, který byl závislý na hazardu,  krátce před svatbou. Poté už vztahy s muži nebyly podle Zuzčiných představ. Teď se učí dávat sobě lásku a být k sobě laskavá. Stejně jako já.

Až po několika dnech se dostala do budovy, kde probíhají terapie a různé dílny. Potěšilo mě, že se tam zabývají také expresivními terapiemi, což jsou terapie, které léčí prostřednictvím výtvarného umění, hudby a tance. Sama se totiž hodně zajímám o arteterapii a na toto téma jsem psala dokonce i diplomku na škole. 

Zuzka říkala, že se cítí rozhodně líp, než když se do nemocnice dostala. Brzy se vrací také domů a zároveň se obává, jak to zvládne. Moc bych jí to přála. Z jejích očích cítím, jak je to skvělá žena, pravdivá a hluboká. 

V souvislosti s tím, co Zuzka prožívá, bych ráda zmínila ještě jednu věc, která se mě osobně týká (a věřím, že nejsem sama).

Všichni víme, že dokonalost neexistuje. Tak proč se všichni snažíme tak působit? Nikdo z nás není dokonalý a každá snaha o to působit bezchybně před druhými (a také sami před sebou) jen vyplívá z nelásky k sobě a nepřijetí sebe sama. 

To, že dokonalost neexistuje, je pravda jen částečně. Je to pravda aplikovaná na současná měřítka, pravda která platí ve společnosti, v našem reálném fyzickém světě. 

Na vyšší úrovni duše jsme dokonalí všichni. Někdy zapomínáme jak silní ve skutečnosti jsme a jak můžeme důvěřovat sami sobě a svému tělu, pokud se odvážíme oprostit od různých přesvědčení, která jsme si ve společnosti vybudovali. Někdy zapomínáme na Boha v nás. A tím nemyslím toho vousatého chlapíka na obláčcích nad námi, kterého jsme si vytvořili na důkaz odpojenosti sami od sebe).

S vědomím toho, že stejný Bůh, nekonečná inteligence, díky které se vše vyvíjí a tvoří, je neoddělitelnou součástí nás samotných, s vědomím této velkoleposti, je možná snažší milovat sám sebe i se svými společenskými proviněními - tedy bezpodmíněčně. A stejnou optikou pak milovat i druhé.   






Hlásám všude, co se sluší,
oblékám si bezchybnost,
umím tužkou na obočí,
zamaskovat skutečnost.

A pak potkám muže z duší,
viděl už můj insta-feed,
obávám se, že už tuší,
předstíranou perfektnost.
Bude mě tak chtít?

instantní dokonalost