Kamilu jsem fotila už po čtvrté. Pokaždé jsem ji moc ráda viděla. Je pro mě vzorem dokonalé soběstačné ženy. Je krásná, chytrá, finančně zajištěná. Dokonce si koupila byt v centru. Navíc mě vždycky překvapí, jak je proti mně maličká. Její fyzická malá postava byla pro mě vždycky působivá v úžasném kontrastu s její velikostí jako člověka. 

Když jsem přišla k ní domů, vše bylo perfektně uklizené, čisté, srovnané, přesně tak, jak to mám ráda, protože sama se v uklizeném a čistém prostředí cítím dobře a útulně (možná proto, že si říkám, že mám vše hotovo a můžu relaxovat). Jako perfektní hostitelka připravila studený talíř a vlastnoručně upečené cukroví. "Ta holka je prostě dokonalá", říkala jsem si.

Když jsem přijížděla, ptala jsem se ji po telefonu, co má napsáno na zvonku. A když mi odpověděla, řekla jsem něco ve smyslu, že se vlastně jmenuje pořád stejně. V tu chvíli mě nenapadlo, že jsem udeřila hřebíček na hlavičku a pak mi došlo, jaký jsem udělala faux paux. Mám totiž komplex, že když se setkávám s klientkami již po několikáté, tak se vždycky bojím, že zapomenu, jaké mají nové příjmení, protože se jich hodně od té doby, co jsem je fotila poprvé, stihlo už provdat.

Jenže v případě Kamily to bylo zrovna její téma. A spolu s ní, mě napadá, že znám ve svém okolí tolik úžasných, krásných, vzdělaných a skvěle vydělávajícíh žen, které jsou samy nebo jdou z různých krátkých vztahů do dalších, kde se pokaždé něco pokazí.

"Krása je strašně pomíjivá a mám někdy pocit, že plno lidi si myslí, že hezký člověk zákonitě musí mít vše a být šťastný. Bohužel si myslím, že realita je jiná. Téměř na denní bázi slýchám, že jsem hezká a že musím mít zástupy nápadníků a že já nemůžu být přeci sama, ovšem pravda je trošku jiná. Často se cítím jak panenka zabalená v krabici, všichni se na ni chodí dívat do výlohy nebo alespoň přes balení té krabice, ale každý se bojí přiblížit, natož se dotknout, co kdyby té panence pak vypadlo očičko nebo upadla ručička. I lidé, které okolí považuje za krásné, mohou mít své bolístky a nízké sebevědomí…a i oni používají své masky. Stejně tak to dělám i já, snad jen proto, abych působila tak, že vlastně vše mám a jsem zcela spokojená…”

Ve skutečnosti jsme se s Kamilou hodně bavily o maskách, které nosíme a proto také vznikly fotky za záclonou. Skrze nasazené masky zakrýváme svoje bolavá místa a jednáme tak, aby nás nebolela. Ve skutečnosti, ale nejsme pravdivé k sobě ani k druhým. A také nevidíme pravou tvář druhých lidí, protože dělají totéž. Za maskou síly, soběstačnosti a dokonalosti někdy může být člověk, který chce být taky někdy slabý, závislý na druhých a přijatý bezpodmíněčně i se svými stinnými místy. Přesně tak to cítím já. Často jsem dělala, že jsem silná, nezávislá a že na sobě usilovně pracuji (ale skutečnost je jiná).

Jsem si jistá, že se v našich životech nic nezmění, pokud budeme jednat přes nasazené masky. Je to jako bychom na paži měli velké zanícené místo, přetáhli bychom přes něj rukáv a dělali, že se nic neděje. Přitom, pokud bychom našli odvahu dané místo vyčistit a třeba si dát i chvíli odpočinek od náročných věcí, než se rána zahojí, určitě by to bylo jen to nejlepší pro nás. 

Sama z vlastní zkušenosti vím, že sundavání masek není rozhodně jednoduchá cesta, náš život a pilíře, na kterých stavíme, se přeskládává a to chce od nás čas, lásku k sobě  a důvěru v ozdravný proces. I když na konci náš život bude třeba jiný než byl, bude určitě víc v souladu s tím, kdo skutečně jsme. A já sama už ten vánek harmonie začínám cítit. 

Věřím, že pokud chcete mít stálý, pravdivý a pevný vztah s druhým člověkem, je k tomu potřeba intimita. Dokázat se otevřít, sundat masku dokonalosti a vševědoucnosti a ukázat vlastní zranitelnost je velice důležité, protože jinak jsou spolu dva lidé nepravdivě, mají nasazené masky a skrze ně k sobě navzájem promlouvají. 

Tak, jako bychom se měly odvážit sundat svou masku a být intimní před druhým člověkem, stejně tak bychom to měly mít i samy se sebou. Sebeintimita je tak důležitá. Je o přijetí sebe sama, o naslouchání svým pocitům a potřebám a o pravdivém vztahu k sobě samému. Jedině tak můžeme žít v souladu s tím, kdo skutečně jsme a být v harmonii.

Setkání s Kamilou pro mě bylo moc příjemné z hlediska toho, že jsem si hodně věcí uvědomila. Je to skvělá žena a já jsem moc ráda, že mi dovolila sdílet tyto intimní věci s vámi.

Zdál se jí podivný sen
o davu lidí,
kteří se přes masky své
navzájem nevidí.

Svět byl náhle pustý, prázdný,
potemněl
jak divadelní představení
zbavené barev a pravdivosti,
oněměl
strachem ze slabosti.

Stála v tom davu naprosto sama,
bez masky své, úplně nahá,
bradu vztyčenou,
ramena vzpřímená,
tak svá,
tak hrdá.

Stála tam dokud se nevzbudila,
chodidly sotva dotkla se země,
masku svou na tvář nasadila,
je na ní zvyklá, nosí ji denně.