Dívám se na tebe, Lucie, a v odrazu tvého objektivu vidím sebe. 

Dřív tam bývalo jen anonymní tělo bez sebelásky, za to s nekontrolovatelným hněvem. Nenávidělo všechny zrcadla na světě, protože nikdy nedokázaly zobrazit to, co je uvnitř. Tak strašně jsem chtěla ukázat, že jsem žena, ale nešlo to. Protože ani já jsem ji sama v sobě neviděla. Nedokázala jsem zachránit tu malou holku, která milovala šaty, kradla máminu rtěnku a chodila po špičkách jakoby na podpadcích. V záplavě předsudků, očekávání okolí i vlastnímu strachu se po dlouhém volání o pomoc úplně rozplynula. Byla vymazaná, zapomenutá. Nahradil ji výkonný robot, který pohrdá krásou, protože ta omezuje inteligenci a smysl pro realitu. Myslí si, že ty ostatní blondýny, co nosí růžový sukně, jsou hloupý a trapný. Proto se nemaluje, češe si vlasy, když už není zbytí, nosí kalhoty jak do armády a na svoji fyzickou schránku se kouká jen jako na nástroj k dosahování cílů. Jakékoli selhání v honu za dalším úspěchem bylo odměněno zvýšením vlastního sebezapření. 

Plynuly roky, až se na dortu přetočila z dvacítky třícitka a přišla otázka dětí. Ano, cítím se na výchovu dětí. Ale mateřství? Ne, děkuji. Jak bych si mohla vůbec umět představit projít procesem oslavujícím ženství, když skoro žádné nemám? Je to jako dát prvňákovi počítat integrály. Ale moje cesta za štěstím vyžaduje, abych povinnou docházku v této oblasti stihla za pár měsíců místo celé jedné dékady, kdy jsem se flákala za školou. A to teď dělám. Dnem i nocí. Hledám v útrobách své duše, modlím se za shledání s tou mojí vnitřní krásnou kamarádkou, kterou jsem kdysi dávno ztratila. Párkrát jsem už zahlédla plápolat její zlaté vlny ve větru. Dávno to už ale není dítě. Zatímco já nedávala pozor, tenhle samorost objevoval svět po svém a ví toho o něm i o mě samotné mnohem víc než já. A proto brečím dojetím, když si vzpomenu na ten okamžik, kdy jsem ji viděla na mě mávat z těchto fotografií.