Samura je zpět

Sedím tu u obrazovky a ještě před malou chvilkou bylo v dolním rohu textového editoru napsáno “Počet slov: 0”. Jsou to čtyři měsíce, co jsem dopsala svou první knihu. Je to  osm měsíců od prvních “Počet slov: 0”. Moje kniha Ženám, které fotí ženy (ještě se dopéká u korektorky) má přes padesát tisíc slov. Dnes jsem opět na začátku.

Nad ránem se mi znovu ozvalo volání. Byla ještě tma, když me vzbudil silný vítr, který rozrazil přivřené okno a zběsile roztančil záclony. Zalezla jsem zpátky do postele, ale už jsem nemohla usnout. Se zájmem jsem poslouchala poryvy větru a v tom to přišlo.  Pochopila jsem, že jsem ještě nenapsala vše, co jsem chtěla říct a že volání textového editoru už je zase tady.

Možná námořníky volají zpátky na moře podobné pocity. Třeba si také rádi třídí myšlenky daleko od skutečného světa. A když se pak vrací do svého přístavu, přicházejí bohatší a vidí život krásnější a skutečnější než před tím.

Psaní je pro mě úžasná forma sebepoznání. Musím nad svými myšlenkami přemýšlet a když je potom vidím napsané, můžu se k nim vracet, spojovat je a stavět na nich. Dává mi to bezpečný pocit zvládání vnějšího chaosu. Pečlivě si vybírám, jaká přesvědčení pustím do svého světa a hledám ty nejzdravější, nejautentičtější a nejlaskavější. A až je všechny nasbírám, přikryji se s nimi jako s teplou huňatou dekou.

Když jsem na začátku tohoto roku poslechla volání ke psaní, myslela jsem si, že napíšu knihu, kterou cítím, že mám napsat teď. Jenže jsem na to ještě nebyla připravená. Napsala jsem knihu pro ženy, které fotí ženy. Myslela jsem si, že to bude fotografická příručka o tom, jak fotit ženy. Ve skutečnosti to tak skutečně je, jen mě překvapilo, jaký přesah moje knížka má.

Proč mě to překvapilo? Protože tak jsem to původně nezamýšlela. Podlehla jsem volání a začala psát. Víte, psaní dokáže pěkně bolet, zvlášť, když se rozhodnete, dělat ho pravidelně. Musela jsem tolikrát překonat sama sebe, že je pro mě obrovským úspěchem jen to, že jsem knihu dopsala. Samozřejmě mám radost i z toho, že se opravdu líbí mým blízkým a že i já sama z ní mám dobrý pocit. Přestože psaní bolí, děje se při něm jedna zvláštní, krásná věc. Ponoříte se do něj a po chvíli utrpení přichází pocit, že to jde snadno. Otevřou se stavidla, myšlenky plynou a ruce jen ťukají písmenka do klávesnice. Básníci, spisovatelé, malíři a skladatelé hudby by řekli, že v tu chvíli přichází múza.

Každý si múzu představuje jinak. Cezanne jako krásnou ženu s křídly, která se zjeví nad spisovatelem, který vyčerpaně usnul nad psaním, a políbí ho na čelo. Já sama vím, že přijde jen v okamžiku, kdy se pokorně oddám činnosti. Když přijde múza, je to jako by skrze člověka promlouvalo něco vyššího a lidštějšího. Stačí jen vyčkat a zaznamenat to, co chce sdělit.

Nejspíš to nevidím až zas tak poeticky, ale věřím, že to souvisí s odevzdáním kontroly a moci, kterou má mé ego tak rádo. Když nechám věci plynout, když se s pokorou, úctou a vytrvalostí oddám psaní, cítím jako by promlouvala ta část mě, která je lidštější a moudřejší. Cítím se pak víc v souladu se svou duší a záleží jen na mě, jak moc ji dokážu nechat, aby se projevila.

Proto se z příručky o focení žen stala v mých očích kniha plná lásky a přijetí. Napsala jsem knihu o tom, jak fotit ženy, mít k nim lásku a úctu a být přitom v souladu s tím, kdo skutečně jsme. Když by moje ego chtělo napsat knihu, jak vydělat peníze, vím, že bych to dokázala. Věřím ale, že pokud nějaké činnosti věnujeme v životě tolik času, měla by to být činnost, která nás nejen zabezpečí, ale je s námi především v harmonii. Nedokážu si představit, že se slepě ženu za penězmi a nedává mi to smysl. Nechci lhát druhým ani sobě.

Pochopila jsem, jak je v podnikání nezdravé, odpojit se sama od sebe a dala jsem si slib, být jako fotografka co nejvíc v souladu se sebou. A nejen jako fotografka. Mým cílem je být co nejvíc v souladu sama se sebou v každé oblasti mého života. Zde se mi jeví prostor pro zkoumání a růst. Jsem zvědavá, co má múza zhmotní. Už delší dobu vím, že to bude o souladu se sebou. Už se to uvnitř nějakou dobu městná a já dnes pochopila, že je zase na čase dostat to ze sebe ven.

Ráda bych o sobě řekla, že jsem v souladu s tím, kdo jsem, jenže to rozhodně nejsem. Je to nekočící cesta a já cítím, že rozhodně stojí za to, se na ní vydat. O této cestě bych chtěla psát.

Samuro, vítej zpět.

A o tom, kdo je Samura, vám povím třeba zase příště.