O umění

Nemůžu ani slovy popsat, jak blahodárně působí různé formy umění na mou duši. Ráda jsem součástí umění někoho jiného – když jsem na výstavě, poslouchám hudbu nebo čtu poezii, která se mnou souzní. Někdy jsem přímo fascinovaná tím, jak silně a hluboce se mě některé výtvory dotýkají.

V řecké mytoligii je zvykem personifikovat neviditelné přírodní síly tak, aby byly srozumitelné lidem. Múzy jsou dcerami řecké bohyně paměti Mnémosyné a Dia, nejvyššího Boha. Jsou tedy na společenském žebříčku hodně vysoko, což naznačuje, že bychom měli danou sílu brát vážně. Řekové brali dílo spíš jako projev božské inspirace než jako výtvor autora. Jakoby božská energie vstupovala do běžných smrtelníků s touhou se projevit. A já žasnu nad tím, jakou hloubku v sobě ukrývají postavy řecké mytologie a jak isnpirující to pro nás může být.

V roce 1860 to věděl i Paul Cézanne, když namaloval Polibek Múzy. Osobně vnímám tento obraz jako zachycení malého příběhu ze života muže, který usnul u psaní, vyčerpaný z náročnosti daného úkolu něco stvořit (protože každý, kdo se někdy pokoušel něco napsat, ví, jak je to složité). Múza k němu potají přistoupila a polibkem na čelo mu vtiskla inspiraci. Vpila se na chvíli do jeho těla a spojila se s jeho nitrem. A prostřednictvím jeho duše se projevila. A já vím, že když se ten muž probudil, napsal něco úžasného. Byla to odměna za to, že vytrval u stolu a čekal na svou Múzu, která sestoupila z nebe a pomohla mu. Je jedno, jestli to takto Cezanne zamýšlel nebo jak to vyprávějí umělečtí historici, pro mě to bylo prostě přesně takhle.

Osobně totiž cítím tuto fascinující sílu také a proto ke mně tento obraz tak promlouvá. Když se snažím něco vytvořit, když dostatečně a s důvěrou vytrvám, cítím, jako by se tato neviditelná síla dotkla mého ramene a pomohla mi. Je to nějaká šťastná náhoda, spojení nebo dobrý nápad. Cítím to třeba při psaní básničky, začnu tvořit slovní spojení, jde to ztěžka, ale když vytrvám, přijde to. Jsou to záblesky sdělení, věty k sobě najednou pasují a já cítím jakoby mi někdo našeptal někdy doslova celé věty. A moje ruka to prostě jen napíše. Není to jen při psaní, ale i v životě. Jako by někdo nebo něco za mnou stálo a podporovalo mě k tomu, abych někam došla na své cestě a něco ze sebe vydala. Cítím to takhle celý život a taky moc dobře vím, když se od své cesty odkláním. Nyní už vím, že tomu musím důvěřovat, že tato síla přijde a že to bude pro mě to nejlepší.

Myslím si, že umění je tu pro to, abychom se cítili dobře, harmonicky a ve spojení s Bohem v nás. A měli bychom se jím obklopovat každý den. Ať už umění druhých nebo projev našeho vlastního umění. Umění nám připomíná sílu Boha v nás. Podle mě nemusíme brát slovo umění příliš závazně, každý nemůže být Cezanne. Jde o veškeré projevy kreativity v nás, ať už si dovolíte koupit malířský stojan, piano nebo krásný zápisník na básničky a začít tvořit (stejně jako jsem to udělala já), jestli navrhnete úžasnou zahradu nebo se sborem nacvičíte koncert. Vše je tu pro to, abychom se ponořili do sebe a dělali něco jen tak, pro radost, pro relax, pro sebe. Život není jen neustálá práce a povinnost. Pokud se mu s důvěrou podvolíme a pokud neplaveme proti němu, může být fascinující sledovat, jak do sebe vše zapadá.