Tereza

11/21/2018

Tereza mi jednou napsala mail, že se jí líbí moje práce a že by chtěla u mě “pracovat” za zkušenosti. Napsala to tak mile, že jsem si řekla, že ji ráda pozvu do studia na kafe a že jí dám třeba nějaké fotografické tipy do začátku. Přišla krásná, mladá žena, která sice vypadala, že sotva dokončila školu, ale která působila mnohem dospělejší a starší.

My všichni často používáme různé masky, ze strachu, aby nám druzí lidé neublížili. Bojíme se ukázat svou pravou tvář a svou zranitelnost. Terka byla jiná, byla upřímná, na nic si nehrála a nebála se otevřít se mi a ukázat sebe sama, když mi přiznala, že se třikrát pokusila o sebevraždu. Sama říká, že když to “do třetice všeho dobrého” nevyšlo, brala to jako poselství, že si má život užívat, žít jak nejlépe dovede a říkat ANO všemu, čemu bude moci. Setkání s ní bylo pro mě jako závan čestvého větru v zatuchlém pokoji plném přetvářky. Chtěla jsem ji posunout dál a nakonec posunula ona mě. 

Líbilo se mi, že řekla, že se krása přeceňuje. Že velice často, když se s někým potká, tak ten druhý člověk má pocit, že jí má přečtenou. “Hezká, mladá, hubená holka, co ta ví o životě, o čemkoliv…”, říká Tereza o tom, jak ji lidé často vnímají. Přitom málokdo by do ní řekl, co v životě už zažila a dokázala a co i nyní stále dokazuje a zvládá, že je zcestovalá, inteligentní a s obrovskými životními zkušenostmi. A víte, co – moc se mi líbí Terezy přístup, je na sebe pyšná, na to, jak vše zvládla a jak všechno zlé dokázala vytěžit pro to dobré. A tak to má být. “Když ti život nabízí citron, řekni si ještě o sůl a tequilu”, říká se.

Inspirovala mě mimo jiné také tím, že je někdy dobré sundat nohu z plynu a všechno vstřebat, že se člověk nemusí hnát pořád dopředu a že je dobré někdy zpomalit a prožít si nové poznatky. Díky ní jsem si přečetla po dlouhé době jen čistou prózu. Žádné duchovní nebo byznys knihy. Byl to dispotický román o lhostejnosti, který píše moje kamarádka, a čistě pro zábavu to byl román Misery, od mého oblíbeného autora z dospívání, Stephena Kinga.

Později jsem si sama prošla jakousi sebetransformací, které ještě úplně nerozumím, ale cítím se jako jiný člověk. Jako by se vě mě něco nenávratně změnilo. Jako by něco odpadlo a já už to nechci mít zpět. Pochopila jsem, že i když už v životě nenafotím, ani jednu klientku, nevydělám ani korunu nebo se nepodělím o nějakou zajímavou myšlenku, že budu stále stejně hodnotný člověk. Pochopila jsem svou motivaci skrytou za většinou mé činnosti. Na jednu stranu jsem ucítila strašnou úlevu a na druhou stranu ve mě bylo nějak podivně prázdno, a snažila jsem se najít smysl toho, proč tu jsem. Pochopila jsem také, že já nejsem moje práce. Že nejsem jen fotografka, ale že jsem mnohem víc.

Když se člověku podaří procitnout a vykouknout nad hladinu svého ega, může se stát že jeho dosavadní život trochu přeskládá pilíře, na kterých stojí. Cítím, že to se teď děje ve mě, ale že proces ještě není dokončen tak, abych to pochopila a věděla, jakým směrem jít dál.

Už delší dobu jsem chtěla někoho nafotit v jeho domově a s dostupným přirozeným světlem. Napadla mě právě Tereza a myšlenka, že bych jí chtěla zachytit pravdivě a bez nasazených masek (protože přesně tak na mě působila). A ona řekla ANO.

Minulý týden jsem za ní jela na druhý konec Prahy. Byl mrazivý slunečný den. Terka bydlí v krásné prvorepublikové vile, v bytě s velkým obloukovým balkonem. Žije tam se svým sympatickým přítelem, dvěma černými kočkami a s tou největší kopou sladkostí, antidepresiv a prášků na spaní, které jsem kdy viděla pohromadě. Terezu jsem chtěla zachytit pravdivě. Když jsem se jí zeptala, jaká je, jak se vidí, odpověděla mi, že je jako bílá a černá. Svěřila se mi, že má pocit, jako by se u ní deprese posouvala k maniodepresi a že má období, kdy je natěšená na vše, ale taky že jsou období, která mouhou trvat týdny až měsíce, kdy je pro ní těžké i jen vstát z postele.

Původně jsem se obávala její nemoc zmiňovat, nechtěla jsem se cítit jako hyena, pachtící po senzaci, ale ona mě s klidem upozornila, že to nevadí, že je to v pořádku a že je s tím srovnaná. Je také ale pravda, že pokud bychom zatajily její problémy, už by to naše focení nebylo pravdivé.

Focení proběhlo v době, kdy propukla kauza s únosem psychicky nemocného syna premiéra Andreje Babiše. V té souvislosti jsme se bavily o tom, jak se u nás vnímají lidi, kteří mají psychické poruchy a nemoci. “Zastarale a skepticky. Lidi tomu nerozumí a nechtějí rozumět, automaticky si nás všechny řadí do stejné škatulky – blázni, magoři”, říká Tereza a dodává, že dokud lidi sami nebudou chtít více chápat, zajímat se a porozumět, nic moc se v tomto ohledu nezmění. 

Také mě zajímalo, jak se chovat k člověku, který má zrovna “down” období. Terka řekla, že je to hodně individuální, že je dobré se toho člověka zeptat, co potřebuje, jestli nechat být, přinést sladkost, uvařit čaj a nebo třeba jen pomazlit.

Celkově je setkání s Terezkou pro mě významné v souvislosti s tím, čím nyní procházím. Věřím, že když se druhým otevřeme a ukážeme jim svou pravou tvář, lidskost a zranitelnost, prokážeme tím obrovskou službu nejen jim, ale také sami sobě. Jen si představte, jak by to vypadalo třeba na sociálních sítích, kdybychom najednou všichni odložili své masky.

A co teprve v reálném životě.

  

Terezko, děkuju ti moc za všechno. Jsem moc ráda, že jsem tě poznala. 🙂

KATEGORIE:

SDÍLET NA

Řekli jste:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

zanechte komentář