lucie S.

Pro ženy, které jsou

JEDINEČNÉ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

SAMY SEBOU.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

VĚDOMÉ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

TVŮRKYNĚ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

NA CESTĚ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

KREATIVNÍ.

lucie S.

Pro ženy, které jsou

LÁSKYPLNÉ.

Pět bolestí duše, které nám berou vnitřní klid

Dnes bych se s vámi moc ráda podělila o téma, které navazuje na můj předchozí článek o egu. Musím říct, že uvědomění si následujících věcí, pro mě bylo v poslední době něco jako obrovské procitnutí.  Přečetla jsem si knihu od Lise Bourbeau, která se jmenuje Uzdrav svá vnitřní zranění (a pak následně celou její tvorbu). Autorka na základě mnohaleté terapeutické praxe píše o pěti bolestech, které si v sobě neseme a které výrazně ovlivňují, to jak jednáme a jak se cítíme.

Každý člověk má několik vnitřních zranění a většinou i nějaké hodně výrazné. Mezi tyto bolesti, kterými trpí naše duše, patří odmítnutí, opuštění, ponížení, zrada a nespravedlnost. Je potřeba neplést si tyto bolesti s občasnými pocity, které zažívá každý. Jde spíše o vnitřní nastavení, jak na nás věci působí. Například dvě děti si mohou to, jak se k nim chovali jejich rodiče při nějaké situaci vysvětlovat různými způsoby. Zatímco jedno dítě se v reakci na své rodiče bude cítit zrazeno, druhé se bude cítit odmítnuto.

To, že máme v sobě aktivní nějakou bolest poznáme většinou tak, že si začneme všímat toho, co nám na druhých tolik vadí. Každá vnitřní bolest se totiž projevuje vždy na třech rovinách.

Že nám vadí něco, co dělají ostatní.

Že nám vadí to, že si to samé děláme i samy sobě.

A že nám vadí, že to děláme i jiným.

Často máme pocit, že nám jen vadí, jak se k nám chovají druzí. Je to tím, že se nám naše mysl snaží namluvit, že to tak skutečně je, že nás se to netýká a že jsou to druzí, kteří by se měli změnit. Ve skutečnosti je to jako pohled do zrcadla. V druhých vždy vidíme to, co nedokážeme samy přijmout.

Principem vyléčení těchto bolestí je tedy přijetí a odpuštění. Pokud dokážeme přijmout a odpustit si, že se chováme k sobě a k druhým nějakým způsobem (protože jsme jen lidé a trpíme svými bolestmi), pak mají i druzí lidé právo mít bolesti své vlastní a neuvědomovat si, jak na nás působí, (protože ani my si to často neuvědomujeme). Důsledkem pak je to, že nemáme potřebu nasazovat si masku a žít tak proti tomu, kdo skutečně jsme. Také vidíme masku u druhých a soucítíme s nimi.

Věřím, že pokud nežijeme v souladu s naší duší, přinášíme si do života spoustu špatných věcí a s tím spojené i zdravotní a psychické problémy. Naše duše ví, kdo jsme a co potřebujeme pro to, abychom byly šťastné. Naše ego, které vyrůstá z mysli, a které jsme si vypěstovali ze všech zkušeností a bolestí, které jsme zažili, se nás pokouší chránit, tak že nás nutí chovat se v rozporu s tím, kdo jsme. Chce nám namluvit, že se nás naše bolesti netýkají, jenže ve skutečnosti se neřešením toho, co nás trápí, vše jen prohlubuje. A pokud dlouhodobě neslyšíme volání naší duše a také našeho těla, projeví se to. Naše ego nás nutí nasazovat si masku, aby nás chránilo před další bolestí. Nasazení masky je stejné, jako kdybyste si na zhnisanou ránu daly obvaz, abyste ji už neviděly. Rána tu stále je, dostává se do ní infekce a stejně vás jednou donutí, abyste si ji vyléčili. Stejně tak se nám v životě stále opakují ty samé problémy a to do té doby, než pochopíme své vnitřní zranění a nezačneme si ho léčit. 

Níže bych krátce pro ilustraci shrnula pět bolestí duše vyplívajícíh z vnitřních zranění.

BOLEST ODMÍTNUTÍ

Tato bolest se probouzí od početí do jednoho roku dítěte, kterému se zdá, že ho rodič stejného pohlaví odmítá. Největší strach má člověk z toho, že v nějaké situaci zpanikaří, ztuhne a nedokáže utéct. Proto si nasazuje masku utíkajícího člověka. Utíkající je přesvědčen, že za nic nestojí, že nemá velkou hodnotu, proto se mu v situacích, kdy je vystaven odmítnutí, jeví útěk z nich jako správná volba. Bojí se odmítnutí, protože se odmítá sám sebe, a stejným pohledme se dívá i na druhé – odmítá je. Vzhledově jsou tito lidé velice malí, drobní. Může mít hodně malé oči, křečovitě sevřený trup a nesymetrické části těla.

BOLEST OPUŠTĚNÍ

Bolest se probouzí od jednoho do tří let rodičem opačného pohlaví. Dítě mrzelo, že je rodič opačného pohlaví neměl rád a neprojevoval mu tolik náklonosti, kolik by dítě očekávalo. Největším strachem člověka, který trpí bolestí opuštění, je samota, tudíž si nasazuje masku závislého člověka. Nedokáže být sám, vyhledává pozornost druhých a potřebuje, aby ho jeho okolí podporovalo. Často se nechová autenticky, za jeho projevy je často strach, aby ho druzí neopustili, čímž to svým způsobem přitahuje. Často má protáhlé štíhlé tělo, kterému jakoby chybí síla. Může mít spadlá ramena a velké oči plné smutku.

BOLEST PONÍŽENÍ

Ponížení se probouzí v dětství mezi prvním a třetím rokem dítěte u rodiče stejného pohlaví, který měl na starosti jeho tělesný a sexuální vývoj. V očích dítěte ho rodič ponižoval kvůli tomu, že zažilo smyslový požitek, opovrhl jeho svobodou a omezoval ji. Dítě se před rodiči stydělo. Masku který si ponížený člověk nasazuje, je maska masochisty. I když je pro něj svoboda důležitá, ve skutečnosti má největší strach právě ze svobody, protože se bojí, že pokud ji bude mít, tak se utrhne ze řetězu (v jídle, v sexu) a bude se za sebe zase stydět. Svou svobodu drží na uzdě tím, že upřednostňuje potřeby druhých před svými a chybí mu často čas, aby si sám užíval života. Vzhledově se jedná často o lidi, kteří mají nadváhu, jsou celkově zakulacení i v obličeji a mohou mít velké kulaté oči a také hrb na zádech.

BOLEST ZRADY

Bolest se probouzí mezi druhým a čtvrtým rokem dítěte s rodičem opačného pohlaví. Dítě je zklamané tím, že mu rodič nevěnoval takovou pozornost, jakou očekávalo. Připadá si zrazené tím, že rodič manipuloval s jeho city nebo sexualitou a přestalo mu důvěřovat poté, co se setkal s nedodrženými sliby, lží a známkami slabosti. Dítě tak rodiče odsoudilo za to, že se nechoval zodpovědně. Nějvětší strach má takovýto člověk z rozchodu, odloučení a zapírání. Nechce, aby ho už nikdy nikdo zradil a tak si nasazuje masku kontrolora a dělá vše proto, aby ostatní přesvědčil o tom, že je silná osobnost a že není zranitelný. Rád si vše plánuje, aby mohl kontrolovat plnění svých cílů a je také výborný manipulátor. Od ostatních hodně očekává, je si jistý že má pravdu a rád má poslední slovo. Muži mají velice často silná a svalnatá ramena, ženy zase spíše výraznou pánev. Tito lidi působí mohutně, mají hodně svalů. Mohou mít uhrančivý pohled a zvučný hlas.

BOLEST NESPRAVEDLNOSTI

Bolest vzniká mezi čtvrtým a šestým rokem u rodiče stejného pohlaví. Dítě trápila odtažitost rodiče, kdy se v jeho přítomnosti nemohlo vyjádřit a být samo sebou. Dítě zareagovalo tak, že se odřízlo od své vnímavosti a prosazovalo se tak, že se předvádělo a usilovalo o dokonalost. Dítě tak odmítlo dávat najevo svou jedinečnost. Největší strach má člověk, trpící bolestí nespravedlnosti, z chladu, nasazuje si tak masku přísného a jakoby ztuhlého člověka, který ho chrání před chladem druhých. Klade na sebe velké požadavky, vše musí být perfektní a chce vždy dobře působit. Je pro něj velice důležitá spravedlnost a často si neuvědomuje, jak je k druhým nespravedlivý, protože přes svou masku přísného člověka nedokáže vidět lidskost druhých. Vzhledově je dokonalý tak, jak jen to je možné, má vzpřímené držení těla a pěstěný a přitažlivý vzhled.

Není v mých silách rozepsat se v rámci tohoto články o daných boelstech více. Chtěla bych vám spíš doporučit, abyste si knihu přečetli a zkusili najít, jaké bolesti u sebe vidíte. Pokud se zaměříte i na fyzický popis, zjistíte, že na vás může sedět tak moc, jak moc je u vás daná bolest silná.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

více než 1800 ŽEN
od roku 2009

lucie.schweinerova@gmail.com

studio:
U DUBU 23, PRAHA

Krása je jako vetkaná nit do každé vrásky, do každé obliny, do jizev, co nechceš mít.

Krása je nositelem příběhu, o tom, kdo jsme, 
o lásce a radosti, o tom, jak milujeme,
o přesvědčení a bolesti.

LUCIE S.