Pět bolestí duše, které nám berou vnitřní klid

11/06/2018

Dnes bych se s vámi moc ráda podělila o téma, které navazuje na můj předchozí článek o egu. Musím říct, že uvědomění si následujících věcí, pro mě bylo v poslední době něco jako obrovské procitnutí.  Přečetla jsem si knihu od Lise Bourbeau, která se jmenuje Uzdrav svá vnitřní zranění (a pak následně celou její tvorbu). Autorka na základě mnohaleté terapeutické praxe píše o pěti bolestech, které si v sobě neseme a které výrazně ovlivňují, to jak jednáme a jak se cítíme.

Každý člověk má několik vnitřních zranění a většinou i nějaké hodně výrazné. Mezi tyto bolesti, kterými trpí naše duše, patří odmítnutí, opuštění, ponížení, zrada a nespravedlnost. Je potřeba neplést si tyto bolesti s občasnými pocity, které zažívá každý. Jde spíše o vnitřní nastavení, jak na nás věci působí. Například dvě děti si mohou to, jak se k nim chovali jejich rodiče při nějaké situaci vysvětlovat různými způsoby. Zatímco jedno dítě se v reakci na své rodiče bude cítit zrazeno, druhé se bude cítit odmítnuto.

To, že máme v sobě aktivní nějakou bolest poznáme většinou tak, že si začneme všímat toho, co nám na druhých tolik vadí. Každá vnitřní bolest se totiž projevuje vždy na třech rovinách.

Že nám vadí něco, co dělají ostatní.

Že nám vadí to, že si to samé děláme i sami sobě.

A že nám vadí, že to děláme i jiným.

Často máme pocit, že nám jen vadí, jak se k nám chovají druzí. Je to tím, že se nám naše mysl snaží namluvit, že to tak skutečně je, že nás se to netýká a že jsou to druzí, kteří by se měli změnit. Ve skutečnosti je to jako pohled do zrcadla. V druhých vždy vidíme to, co nedokážeme sami přijmout.

Principem vyléčení těchto bolestí je tedy přijetí a odpuštění. Pokud dokážeme přijmout a odpustit si, že se chováme k sobě a k druhým nějakým způsobem (protože jsme jen lidé a trpíme svými bolestmi), pak mají i druzí lidé právo mít bolesti své vlastní a neuvědomovat si, jak na nás působí, (protože ani my si to často neuvědomujeme). Důsledkem pak je to, že nemáme potřebu nasazovat si masku a žít tak proti tomu, kdo skutečně jsme. Také vidíme masku u druhých a soucítíme s nimi.

Věřím, že pokud nežijeme v souladu s naší duší, přinášíme si do života spoustu špatných věcí a s tím spojené i zdravotní a psychické problémy. Naše duše ví, kdo jsme a co potřebujeme pro to, abychom byli šťastní. Naše ego, které vyrůstá z mysli, a které jsme si vypěstovali ze všech zkušeností a bolestí, které jsme zažili, se nás pokouší chránit, tak že nás nutí chovat se v rozporu s tím, kdo jsme. Chce nám namluvit, že se nás naše bolesti netýkají, jenže ve skutečnosti se neřešením toho, co nás trápí, vše jen prohlubuje. A pokud dlouhodobě neslyšíme volání naší duše a také našeho těla, projeví se to. Naše ego nás nutí nasazovat si masku, aby nás chránilo před další bolestí. Nasazení masky je stejné, jako kdybyste si na zhnisanou ránu dali obvaz, abyste ji už neviděli. Rána tu stále je, dostává se do ní infekce a stejně vás jednou donutí, abyste si ji vyléčili. Stejně tak se nám v životě stále opakují ty samé problémy a to do té doby, než pochopíme své vnitřní zranění a nezačneme si ho léčit. 

Níže bych krátce pro ilustraci shrnula pět bolestí duše vyplívajícíh z vnitřních zranění.

BOLEST ODMÍTNUTÍ

Tato bolest se probouzí od početí do jednoho roku dítěte, kterému se zdá, že ho rodič stejného pohlaví odmítá. Největší strach má člověk z toho, že v nějaké situaci zpanikaří, ztuhne a nedokáže utéct. Proto si nasazuje masku utíkajícího člověka. Utíkající je přesvědčen, že za nic nestojí, že nemá velkou hodnotu. Cítí se odmítnutý, odmítá sám sebe i druhé. Vzhledově jsou tito lidé velice malí, drobní. Může mít hodně malé oči, křečovitě sevřený trup a nesymetrické části těla.

BOLEST OPUŠTĚNÍ

Bolest se probouzí od jednoho do tří let rodičem opačného pohlaví. Dítě mrzelo, že je rodič opačného pohlaví neměl rád a neprojevoval mu tolik náklonosti, kolik by dítě očekávalo. Největším strachem člověka, který trpí bolestí opuštění, je samota, tudíž si nasazuje masku závislého člověka. Nedokáže být sám, vyhledává pozornost druhých a potřebuje, aby ho jeho okolí podporovalo. Často má protáhlé štíhlé tělo, kterému jakoby chybí síla. Může mít spadlá ramena a velké oči plné smutku.

BOLEST PONÍŽENÍ

Ponížení se probouzí v dětství mezi prvním a třetím rokem dítěte u rodiče stejného pohlaví, který měl na starosti jeho tělesný a sexuální vývoj. V očích dítěte ho rodič ponižoval kvůli tomu, že zažilo smyslový požitek, opovrhl jeho svobodou a omezoval ji. Dítě se před rodiči stydělo. Masku který si ponížený člověk nasazuje, je maska masochisty. I když je pro něj svoboda důležitá, ve skutečnosti má největší strach právě ze svobody, protože se bojí, že pokud ji bude mít, tak se utrhne ze řetězu (v jídle, v sexu) a bude se za sebe zase stydět. Svou svobodu drží na uzdě tím, že upřednostňuje potřeby druhých před svými a chybí mu často čas, aby si sám užíval života. Vzhledově se jedná často o lidi, kteří mají nadváhu, jsou celkově zakulacení i v obličeji a mohou mít velké kulaté oči a také hrb na zádech.

BOLEST ZRADY

Bolest se probouzí mezi druhým a čtvrtým rokem dítěte s rodičem opačného pohlaví. Dítě je zklamané tím, že mu rodič nevěnoval takovou pozornost, jakou očekávalo. Připadá si zrazené tím, že rodič manipuloval s jeho city nebo sexualitou a přestalo mu důvěřovat poté, co se setkal s nedodrženými sliby, lží a známkami slabosti. Dítě tak rodiče odsoudilo za to, že se nechoval zodpovědně. Nějvětší strach má takovýto člověk z rozchodu, odloučení a zapírání. Nechce, aby ho už nikdy nikdo zradil a tak si nasazuje masku kontrolora a dělá vše proto, aby ostatní přesvědčil o tom, že je silná osobnost a že není zranitelný. Rád si vše plánuje, aby mohl kontrolovat plnění svých cílů a je také výborný manipulátor. Od ostatních hodně očekává, je si jistý že má pravdu a rád má poslední slovo. Muži mají velice často silná a svalnatá ramena, ženy zase spíše výraznou pánev. Tito lidi působí mohutně, mají hodně svalů. Mohou mít uhrančivý pohled a zvučný hlas.

BOLEST NESPRAVEDLNOSTI

Bolest vzniká mezi čtvrtým a šestým rokem u rodiče stejného pohlaví. Dítě trápila odtažitost rodiče, kdy se v jeho přítomnosti nemohlo vyjádřit a být samo sebou. Dítě zareagovalo tak, že se odřízlo od své vnímavosti a prosazovalo se tak, že se předvádělo a usilovalo o dokonalost. Dítě tak odmítlo dávat najevo svou jedinečnost. Největší strach má člověk, trpící bolestí nespravedlnosti, z chladu, nasazuje si tak masku přísného a jakoby ztuhlého člověka, který ho chrání před chladem druhých. Klade na sebe velké požadavky, vše musí být perfektní a chce vždy dobře působit. Je pro něj velice důležitá spravedlnost a často si neuvědomuje, jak je k druhým nespravedlivý, protože přes svou masku přísného člověka nedokáže vidět lidskost druhých. Vzhledově je dokonalý tak, jak jen to je možné, má vzpřímené držení těla a pěstěný a přitažlivý vzhled.

Není v mých silách rozepsat se v rámci tohoto články o daných boelstech více. Chtěla bych vám spíš doporučit, abyste si knihu přečetli a zkusili najít, jaké bolesti u sebe vidíte. Pokud se zaměříte i na fyzický popis, zjistíte, že na vás může sedět tak moc, jak moc je u vás daná bolest silná.

Já sama mám třeba silnou bolest ponížení a to se projevuje na mých hodně kilech navíc. Zároveň mám v sobě také bolest zrady a proto mám také silnou pánevní oblast a vždy, když mi někdo měřil poměr svalů a tuků, byl překvapen, že mám opravdu hodně svalů.

Je zajímavé, jak se tyto bolesti projevují v běžném životě i v drobnostech, které člověka třeba rozčilují. Řešila jsem s kamarádkou, jak moc mě vytáčejí telefonáty od mé tchýně 2-3 denně, kdy mi vnucuje svou pomoc, o kterou nestojím. Kamarádka mi říkala, že tam musí něco být, proč mě to tak rozčiluje. A pak jsem na to přišly.

Moje tchýně má silnou bolest opuštění a proto je její přirozeností strach ze samoty, který maskuje za pomoc druhým, kdy si tak vlastně “kupuje” pozornost druhých. Což je v mých očích lidské a ve stáří i přirozené. Co mě ale překvapilo je, že já na to reaguji přehnaně. Moje tchýně totiž neumí říct věci narovinu, nedokáže říct, co skutečně potřebuje a tak to schovává za to, že dělá něco jakoby pro mě. Ve skutečnosti to, ale není služba pro mě, ale něco, co mám udělat já pro ní. A to se v mém případě dotýká mé bolesti zrady, protože je to v mých očích způsob, jak se mnou manipuluje. A pokud si sami uvědomíte, že i vy manipulujete někdy z druhými, určitě vás to popudí i u druhých. A v mém případě jsem si uvědomila, že nejen, že mi vadí, že se mnou tímto jednáním vlastně manipuluje, ale pochopila jsem, že mě to v mých očích také ponižuje. Nedokážu totiž pochopit, že si o mě myslí, že jsem tak hloupá a nerozumím tomu, co vlastně dělá.

Tak tady máte aktivní bolesti v každodenním životě. Je pro mě těžké nezlobit se na ni za to, že se mnou manipuluje, protože jsem to ještě nepřijala sama u sebe. A je těžké necítit to tak, že snižuje mou hodnotu, protože sama ji umím pěkně snižovat sama sobě i druhým. Věřím, že až plně přijmu sama sebe, nebude mi takovéto její chování rozčilovat.

Ráda bych vám ještě popsala bolest ponížení v praxi, protože to hodně souvisí s váhou a to je věc, se kterou mnoho lidí bojuje. O tom už ale zase v příštím článku.

Mám takové přání. Pokud byste si z dnešního článku měli odnést jen jednu věc, pak je to ta, abyste se zamýšleli nad tím, po čem ve skutečnosti toužíte a kdy jednáte na základě nasazené masky a jdete sami proti sobě. Věřím, že pokud se pokusíme být více vědomí, nenecháme sebou jen tak vláčet a mechanicky reagovat na různé situace, projeví se to pozitivně v našich životech. Já sama se nestačím divit. 🙂

KATEGORIE:

SDÍLET NA

Řekli jste:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

zanechte komentář