Tam, kde končí ego

11/05/2018

Asi není zrovna moc cool se ptát, ale taky někdy cítíte prázdnotu? Pocit, že vám v pravidly přeplněném světě přestávají věci dávat smysl?

Myslíme si, že až najdeme novou práci, spustíme vysněný projekt, postavíme dům nebo si najdeme skvělého partnera, že se nám tuto prázdnotu podaří vyplnit. Že se tak budeme cítit šťastní a v harmonii.

Napadlo vás někdy, že hledáme na špatném místě? Že na místo, abychom hledali venku, měli bychom hledat uvnitř? Jedině tam totiž najdeme lásku, soulad a harmonii. Krásu v objevování sebe sama, své duše a toho, co náš dělá opravdu šťastnými.

“Tam, kde končí ego, začíná skutečný život”, říká se.

Přemýšleli jste někdy o egu jinak než v souvislosti s chováním nějakého nabubřelého člověka? Ego se totiž nemusí projevovat pouze tam, kde je “přílišné” seběvědomí. Pravdou je, že nás ego ovlivňuje v různých situacích každý den a to především v oblastech, kde si neseme svá “bebíčka”.

Ego si můžeme představit jako souseda, kterému jsme se až příliš otevřeli. On pořád zvoní na naše dveře, protože získal pocit, že nás skvěle zná a že nám rozumí (a tudíž nám může říkat, co máme dělat, protože to s námi myslí dobře). Možná si vzpomínáte na můj článek o pěti ženách, které ovlivňují naše chování. Jedná se o hlasy našeho ega.

Ego pochází z naší kognitivní složky, skládá si svět ze všech informací, které jsou kolem, pamatuje si vše, co jsme zažili, co nám ublížilo a chce nás chránit před další bolestí. Problémem ega je, že nevidí, že nejsme jen myslící stroje a že máme také duši. Když ego jedná, nebere v potaz naší duši a to, kdo skutečně jsme.

Pokud jsme schopni pocítit, že nejsme jen fyzické tělo s mentálními schopnostmi, a pokud jsme schopni přijmout také to, že jsme duchovními bytostmi, začneme si pomalu všímat toho, kdy za nás jedná naše ego a kdy to jsme skutečně my.

Uvedu vám třeba jedno své téma, které jsem minulý rok řešila.

Strašně moc jsem toužila přestěhovat se do krásné dřevostavby uprostřed lesů. V mých očích to byl dokonalý dům s prosklenými stěnami, kde jsem ve svých představách sedávala v křesle a dívala se na západy slunce nad korunami jehličnatých stromů. Vše bylo nové, všechny věci byly na svém místě a já si užívala ten skvělý klid na duši. Měla jsem vyhlídnutý pozemek a každý večer jsem usínala s přáním tento dům, co nejdřív mít.

V té době jsme měli nějaké problémy v širší rodině a já nechtěla nic jiného, než od všech vypadnout, aby už mě nikdo neovlivňoval. Navíc jsme měla docela dost práce a často jsem se přepínala. Náš domov byl mou přepracovaností zanesený věcmi a prachem v rozích a já měla pocit, že tam nemohu dýchat. V té době jsem si v hlavě stvořila plán, jak získat spoustu peněz, abych si tento svůj vysněný dům mohla koupit a přijmula jsem fakt, že budu pracovat ještě víc, abych svého vysněného domu dosáhla.

Když se na tuto situaci podívám teď, vidím to trochu jinak. Ve skutečnosti jsem netoužila po tom konkrétním domu, ale po pocitu, který by mi mohl dát. Chtěla jsem mít klid od lidí, od věcí a od práce, abych se mohla soustředit sama na sebe.

Vím, že vztahy nevyřeším tak, že od nich uteču nebo se budu snažit někoho změnit. Je důležité pochopit, že i druzí lidé jednají na základě svých strachů a bolestí, které si s sebou nesou. Také vím, že pokud budu hodně pracovat a vydělávat, uspokojím své nízké sebevědomí, ale ublížím tak své duši, která nebude mít čas růst a svému tělu, které nebudu přes všechen ten stres poslouchat. A vím, že klidné prostředí, které mám tak ráda si nevytvořím tím, že změním adresu, ale tím, že si ho vytvořím tam, kde jsem.

Pak jsem totiž najdenou pochopila, že žiju v krásném domě na skvělém místě a že mám ve skutečnosti moc hezký domov (dalo to měsíc práce, abych docílila pocitu, o kterém jsem snila), že mám krásný výhled (na kopce nad Vltavou a Pražský hrad) a že se nemusím udřít k smrti a něco znamenat, abych pocítila hodnotu toho, že někdo jsem.

Víte, já už vím, že jsem dostatečná a že si to nemusím jakkoliv dokazovat. Naopak jsem si našla prostor odpočívat, růst a dělat věci jen pro sebe a přes svou občasnou rozervanost se cítím se asi nejspokojenější ve svém životě. A můj manžel a moje děti mají zatím asi nejlepší manželku a mámu na světě. A já mám na oplátku nejlepšího muže a děti a lepší bych si nemohla přát. 

Občas mám pocity rozervanosti, kdy cítím, že některé věci pro mě nemají smysl a ze strachu o svůj dosavadní život si je snažím uchovat, i když vím, že si tím škodím. Vím, že na cestě k nalezení sebe sama je totiž přirozené zažívat chvíle, kdy máme pocit, že se nám základy starého života bortí. Je to proces a já jsem se rozhodla důvěřovat mu a věřit, že všechno dopadne přesně tak, jak má – nejlépe pro mě. Už nechci jít sama proti sobě a jsem zvědavá, kam moje cesta povede.

Pokud vás to zajímá, ráda bych se o egu ještě víc rozepsala a to v souvislosti s vnitřními zraněními, které si neseme z dětství. Pochopení toho, jak obrovsky nás ego ovlivňuje v jednání, když nás chrání před bebíčky, které si neseme, mi neuvěřitelně otevřelo oči. O tom bude ale už můj další článek.

Mariko a Dančo, zdravím vás. 🙂

KATEGORIE:

SDÍLET NA

  1. Petr Kovář

    November 6th, 2018 at 9:32 am

    Krásný počtení Lucie

  2. Lucie Schweinerová

    November 6th, 2018 at 9:37 am

    Petře, moc děkuju. 🙂

Řekli jste:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

zanechte komentář