Dying to be me

9/17/2018

Když jsem byla na jaře na Mauritiu, moje kamarádka Veru Horejšová tam za mnou přijela a dala mi dárek. Byla to kniha od Anity Moorjani, o které mluvila už před tím a říkala, že je skvělá a že bych si ji měla přečíst. Říkala, že je to kniha o ženě, která umírala na rakovinu a přežila vlastní smrt. Upřímně mě to zas tak nezaujalo, ne z důvodu, že bych to Veru nevěřila, ale téma rakoviny je pro mě citlivé, protože jsem kvůli ní přišla o svou mámu a měla jsem z ní velký strach.

Věřte mi, nepřečíst si tuto knihy by byla chyba. Četla jsem hodně knih o sebelásce ale tato kniha je bezkonkurenčně ta nejlepší a nejkomplexnější kniha o sebelásce, jakou jsem kdy četla. Český překlad je Musela jsem zemřít, ale jak už to tak bývá s českými překlady, až anglický název dává knize ten správný rozměr – Dying to be me.

Anita v knize popisuje svůj život před rakovinou, kdy se snažila v dětství zapadnout mezi ostatní děti z jiné kultury, a později být správnou ženou v její kuluře, i přestože cítila, že to není ona. Kulturní očekávání ji tak svazovala, že se po celou dobu před svým onemocněním (a to teď velmi zkrátím a zgeneralizuji) snažila bý taková, jakou ji ostatní chtěli mít. Cítila se být jiná, že není dost dobrá a že pokud by byla tím, kdo je, že by ublížila svým rodičům a komunitě, ve které žila. Poté zemřel na rakovinu člen její rodiny a také její nejlepší kamarádka. Začala mít z rakoviny obrovský strach a bohužel brzy zjistila, že i ona ji má ve svém těle.

Následující roky pro ní byly hodně o strachu – jediné, na co se zaměřila, bylo porazit svou nemoc – hledala informace o klasické i alternativní léčbě, o tom, co jíst a co nejíst a o tom, jak se má chovat, aby se uzdravila. Ze všech těch informací byla zmataná – západní přístup ji doporučoval nejíst maso a mléko, východní způsob ji zase říkal, že je potřeba jíst maso, mléko a cukr, aby byla silná. Celkově se jí dostávalo hodně protichůdných doporučení. Nakonec skončila v nemocnici v komatu, selhávaly jí orgány a dusila se vlastními tekutinami v plicích. V nemocnici tvrdili, že to je její poslední den, v lymfatickém systému měla spoustu nádorů o velikosti citrónů a lékaři tvrdili, že se s tím už nedá nic dělat.

Přestože byla Anita celou dobu v komatu a měla zavřené oči, dostala se do zážitku blízké smrti, všechno viděla, vnímala, cítila a dokonce věděla, co o ní říká její lékař manželovi v jiné místnosti nebo že její bratr za ní letí letadlem, aby ji stihl ještě vidět než zemře.

Anita popisuje zážitek na druhé straně jako něco neskutečného. Cítila se skvěle, silná, cítila neuvěřitelnou lásku a hrdost na to, jakou úžasnou duchovní bytostí je. Viděla svět celkově, čas přestal být lineární a vše, co se kdy dělo, se dělo najednou. Cítila také životní esenci svého otce a své kmarádky a mluvila s nimi jakýmsi telepatickým způsobem. Uvědomila si, jak úžasná, věčná a velkolepá je duše každého člověka a že my všichni jsme součástí celku. Naprosto pochopila, proč onemocněla rakovinou. Zpětně si říkala, proč na sebe byla tak tvrdá, proč se neustále něčeho bála. Anita pochopila, že si sami řídíme svůj hmotný svět a že věci jsou jen takové, jakou jim přisoudíme hodnotu. Bylo jí velice jasné, že je potřeba žít v souladu s tím, kým jsme a že každý člověk je jedinečný a měl by být opravdu v souladu s tím, kým je. Protože pokud žijeme v dualitě – tzn. že se snažíme být někým, kdo nejsme a děláme věci jinak, než je cítíme – obracíme energii, která má proudit skrz nás, proti našemu tělu. Jsou to všechno velice složité věci a sama Anita měla problém vše popsat tak, aby to bylo pro nás (lidi bez této zkušenosti) pochopitelné, používá proto ve své knize mnoho metafor.

Přirovnává vesmír k obrovskému nekonečnému skladišti, kde je všechno, co existuje. Ve skladišti je tma a my jsme schopni vidět jeho části prostřednictvím světla baterky. To jsou věci, na kterých stavíme své zkušenosti a to, jak svět vnímáme. V okamžiku Anitina zážitku blízké smrti bylo v celém skladišti rozsvíceno a ona uviděla a pochopila celý svět, navíc v mnohem jiskřivějších barvách, než byla kdy schopná vidět ve světle z baterky.

A pak, když se rozhodla vrátit znovu do života, bylo opět zhasnuto a ona zase viděla svět prostřednictvím lidského těla a jeho smyslů. Tento zážitek jí ale dal pochopit všechno a ona ve své knize hovoří o tom, jak se celý její život neuvěřitelně změnil – vyléčila se z posledního stádia rakoviny během několika týdnů a uvědomila si, že si má život v lidském těle užívat, že je úžasná, jedinečná a to zcela bez podmínek, a že má k sobě být laskavá a milovat sama sebe. Pokud budete milovat sami sebe, budete i jinak nahlížet na lidi kolem sebe, protože všichni jsme jeden celek a nikdo není ve své podstatě špatný, jen je svázán svými strachy a neláskou sám k sobě.

Určitě vám doporučuji si tuto knihu přečíst, je to doslova učebnice sebelásky – opravdu pochopíte, proč je tak důležité být jedinečný, sám sebou, milovat sebe a být v souladu sám se sebou. Pochopíte, proč je tak zbytečné se stresovat a neustále strachovat o cokoliv. A přesně tohle jsem i já potřebovala vědět. Sama se celý život cítím nedostatečná a po dlouhou dobu jsem dělala, co jsem si myslela, že ostatní chtějí, abych dělala. Tvrdě jsem pracovala, abych dokázala, nevím komu, že umím vydělávat spoustu peněz, že jsem perfektní máma, perfetní manželka a perfektní podnikatelka – to vše najednou. Tak tvrdá jsem k sobě byla. Poté, co jsem prodala svou firmu na pronájem studií fotografům, jsem rozhodla být tady pro své děti, než budou oba ve škole a ve školce, začala jsem se přirozeně zajímat o sebelásku, přestala jsem se stýkat s lidmi, kteří znevažovali mojí hodnotu díky svým osobním problémům, začala jsem víc odpočívat, číst, malovat a najednou mi začalo v hlavě vše dávat smysl. Tím že moje máma zemřela mladá, byla jsem si tak nějak vnitřně jistá, že je jen otázkou času, kdy se nemoc projeví i u mě. A všechno moje konání a tvrdý režim, který jsem sama sobě dala, k tomu skutečně směřovalo. Nyní mám pocit, a všechny věci, které se mi za poslední měsíce dějí, mě v tom utvrzuje, že mi život dává indicie k tomu, abych sama neskončila nemocná.

Díky dárku od blízké kamarádky mám opravdu pocit, že je to kniha, kterou jsem si opravdu potřebovala přečíst. Přestala jsem se bát o věci, o peníze, o to, co jím. Přestala jsem se rozčilovat nad Zemanem, Babišem a Okamurou. 🙂 Nechci se už stresovat a uhánět, abych vše skvěle zvládla (a moje potřeby by byly na posledním místě). A navíc – moje práce, způsob jakým nahlížím na boudoir focení, malování a další věci, ke kterým směřuji, mi dávají velký smysl a cítím, že je to cesta, po které mám jít, že si mám dávat lásku a hledat cesty, jak se mít víc ráda, nebát se za svou jedinečnost a vyzdvihovat jedinečnost lidí, se kterými se setkám. Protože to je opravdu věc, která mi dává smysl.

Mějte krásný den.

Ukázka z knihy:

Proč jsem vždycky potlačovala vlastní inteligenci a kreativitu, jen abych potěšila ostatní? Zradila jsem samu sebe pokaždé, když jsem řekla ano, ale mínila ne! Proč jsem znásilňovala samu sebe tím, že jsem se stále snažila získat souhlas ostatních, že smím být sama sebou? Proč jsem nenásledovala své překrásné srdce a neříkala svou vlastní pravdu? Proč si tohle neuvědomujeme, když jsme ve svých fyzických tělech? Jak to, že jsem nikdy nevěděla, že na sebe nemáme být tak tvrdí?

Pořád jsem (ve stavu NDE) cítila, jak mě obklopuje moře bezpodmínečné lásky a bezvýhradného přijetí. Mohla jsem se na sebe podívat novýma očima a viděla jsem, že jsem krásná vesmírná bytost. Chápala jsem, že už samotná skutečnost, že existuji mi dává právo na tuto láskyplnou úctu a právo nebýt souzena. Nemusela jsem dělat nic konkrétního. Zasloužila jsem si být milována prostě jen proto, že existuji, nic víc a nic míň. Tohle pro mě bylo značně překvapivé zjištění, protože jsem se odjakživa domnívala, že se musím snažit být hodna lásky. Věřila jsem, že si lásku a péči musím zasloužit, a bylo neuvěřitelné uvědomit si, že tomu tak není. Jsem bezvýhradně milována a není k tomu jiný důvod než ten, že prostě jsem…

Uvědomila jsem si, že jsme všichni propojení. Netýkalo se to jen lidí a živých bytostí, ono vzájemně protkané sjednocení jako by se rozvinulo a zahrnovalo všechno ve vesmíru — všechny lidi, zvířata, rostliny, všechen hmyz, všechny hory, moře, neživé předměty i vesmír samotný. Vnímala jsem celý vesmír jako živý a naplněný vědomím, že zahrnuje celou přírodu a veškerý život. Všechno patří k nekonečnému celku. Byla jsem spletitě a neoddělitelně včleněná do veškerého života. Všichni jsme fazety této jednoty — tvoříme jednotu a každý z nás ovlivňuje Celek…

Dále jsem pochopila, že moje rakovina nebyla trestem za něco, co jsem udělala špatně, a také jsem neprožívala negativní karmu v důsledku svých předchozích činů, jak jsem se kdysi domnívala… 

Mé četné strachy a má velká (negativní) energie se projevily touto nemocí.

KATEGORIE:

SDÍLET NA

Řekli jste:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

zanechte komentář